Evropská unie

miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace).
EU vznikla v roce 1993

na základě tzv. Maastrichtská smlouva
EU je specifickou organizací, jež stojí v jistém smyslu nad členskými státy, které na ni přenesly některé své svrchované pravomoci, přesto klíčové státy (není unií)
Cílem EU – vytvoření společného trhu a hospodářské a měnoví unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí
EU vytváří zhruba 22% světového HDP. EU představuje největší světový trh a je největším světovým exportérem zboží i služeb, jehož podíl na světovém obchodu činí cca 20%.

celém světě, zahájen v Evropě
Ekonomická integrace – proces, v němž

se postupně propojují dosud oddělené národní trhy (odstranění ekonomických hranic), což předpokládá odstranění překážek (ekonomických, obchodních, daňových, administrativních, technických aj.) mezi nejméně dvěma státy, které tomu doposud bránily, a zavedení společných pravidel (především soutěžních)
Dva základní procesy: integrace trhů (trhy zboží, pracovních sil, služeb a kapitálu)
A integrace hospodářské politiky – spolupráce zúčastněných vlád, výměna zkušeností, společný postup (uznávání diplomů), společná pravidla (pravidla hosp. soutěže), harmonizace předpisů, koordinace hosp. politiky

ekonomické prosperity a životní úrovně, rozšíření trhů, větší hosp. prostor

(záp. Evropa po 2. SV a rozšíření na Východ)
2) politické – Evropa kontinentem míru, vyloučit války, odstranit zdroje konfliktů
3) bezpečnostní a strategické – období studené války, hrozba komunismu
4) geopolitické – oslabení Evropy, dvě supervelmoci, snaha posílit pozici Evropy ve světě, dnes výzva globalizace

podepsány v Římě v březnu 1957
Jedna smlouva zakládala Evropské hospodářské

společenství (EHS)
Druhá smlouva – vznik Evropského společenství pro atomovou energii (Euroatom)
Obě vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy byly jedním ze základů pozdější evropské integrace
Signatářské státy – Francie, SRN, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko
První impuls – bezpečnostní a ekonomický

revizí Římských smluv – podepsán v únoru 1986
Cíle JEA: 1)

odstranění zbývajících překážek obchodu tak, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout společný trh ES (čili volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu)
2) posílení role EP a principu kvalifikované většiny (Evropská společenství již neměla 6, ale 12 členů, bylo tedy nesnadné nadále přijímat rozhodnutí jednomyslně)
3) lepší usnášeníschopnost ER, což vyžadovalo částečné přerozdělení hlasů; 4) změna společného celního sazebníku; 5) kvalifikovaná většina v těchto oblastech: měna, sociální politika, regionální a strukturální politika; vědecko-výzkumná politika; ekologická politika
Úpravy: vzájemné uznání výrobních norem a standardů, odstranění státních monopolů (např. pošta)

1999
Ve valutové podobě (v oběhu) od ledna 2002
Ofic.platidlem v 17

z 27 států EU
Jednostranně bez dohody s EU – eurem se platí také v Andoře, Černé Hoře a Kosovu
Symbolem evrop.integrace

pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů

věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence
etapa  (1.1.1994 - 1998): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů;
etapa (1.1.1999 - 2002): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1.1.2001. 1.1.2002 byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny.

smí převyšovat úroveň tří zemí EU s nejnižší inflací nejvýše

o 1,5 procenta
2) Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb - smí být nejvýše o 2,5 procenta vyšší, než je tato míra ve třech zemích EU s nejnižší inflací
3) Kritérium deficitu veřejných rozpočtů - smí dosahovat nejvýše 3% HDP
4) Kritérium hrubého veřejného dluhu - poměr hrubého veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 60 %

kurz musí být poslední dva roky před vstupem součástí měnového

mechanismu ERM II
Rysy ERM II - Mechanismus směnných kursů definuje pro měnu každého členského státu nacházejícího se mimo eurozónu, který se jej účastní, centrální paritu vůči euru. Základní fluktuační pásmo je 15 % nad nebo pod centrální paritou

Evropskou centrální banka a 16 národními bankami členských zemí eurozóny.
Evropská centrální

banka (dále jen ECB) nahradila od 1.6.1998 Evropský měnový institut. Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. ECB odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU. ECB, stejně jako národní centrální banky, mají ve Smlouvě o založení EU a Statutu ESCB a EC zakotvenu institucionální, osobní, funkční i finanční nezávislost.
Jedním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. K plnění svých úkolů má ECB právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí.
Rozhodovací orgány ECB jsou Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

výdaje určené na zvýšení prosperity jednotlivých regionů EU a k překonání

rozdílů mezi nimi, výdaje na podporu zemědělství či životního prostředí a na posílení bezpečnosti v Evropské unii i v jejím okolí
Výdaje však nižší než u klasického státu (nejsou sociální dávky, zdravotnictví, zbrojení)
Objem rozpočtu: výše rozpočtu je dána stropem vlastních zdrojů, který byl rozhodnutím o vlastních zdrojích z roku 2000 stanoven na 1,24 % HND EU v položkách na platby a 1,31 % HND EU v položkách na závazky. Tento strop musí být respektován při tvorbě víceletého finančního rámce (tzv. finanční perspektivy) i při přijímání ročních rozpočtů.
Rozpočet na rok 2010 dosahuje výše 141,5 mld. eur v prostředcích na závazky (nárůst v porovnání s rokem 2009 je 3,6 %), což odpovídá 1,20 % HND EU. V prostředcích na platby je rozpočet na rok 2010 stanoven na 122,9 mld. eur (nárůst oproti roku 2009 o 8,8 %), tj. 1,04 % HND EU.

vyrovnanosti: příjmy a výdaje rozpočtu EU musí být vždy vyrovnané

- vzhledem k tomu, že rozpočet je sestavován na bázi odhadu, končí většinou přebytkem (ten je převeden do dalšího finančního období). V případě, že by rozpočet v daném roce skončil deficitem, musí být tento deficit v následujícím roce započítán do výdajů rozpočtu;
zásada zúčtovací jednotky: rozpočet se sestavuje v eurech
zásada obecnosti: celkové příjmy musí pokrývat celkové položky na platby.
zásada specifikace: výdaje rozpočtu jsou přiřazeny do jednotlivých hlav a kapitol;
zásada řádného řízení: zásada řádného finančního řízení, tj. se zásadami hospodárnosti, účinnosti a efektivity;
zásada transparentnosti: rozpočet a opravné rozpočty musí být na základě podnětu předsedy Evropského parlamentu zveřejněny v Úředním věstníku Evropských společenství, a to do dvou měsíců od jejich schválení s konečnou platností.

cla uvalená na dovoz zemědělských produktů), - dávky z cukru a

izoglukózy; - cla z obchodu se třetími zeměmi vybraná podle společného celního tarifu 2. podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) 3. podíl z hrubého národního důchodu (HND) členských států 4. ostatní: - poplatky vztahující se k fungování Evropského hospodářského prostoru, poplatky za administrativní činnost institucí, daně z příjmu zaměstnanců institucí ES, pokuty, přebytek rozpočtu z předchozího roku atd.
Význam tradičních vlastních zdrojů (zemědělské dávky, dávky z cukru a cla) neustále klesá. To je způsobeno například vzrůstající soběstačností Unie (a tedy menším objemem dovozu) a snižováním cel na dovoz do EU. Vzhledem k tomu, že při výběru zemědělských dávek a cel zůstává 25 % částky (do roku 2002 to bylo 10 %) členskému státu, který výběr provádí, je význam této příjmové složky pro rozpočet EU opravdu malý. V roce 2010 bude podle odhadů představovat jen 11,6 % rozpočtu EU.

vyvíjel. V roce 1979, kdy byl zaveden, tvořil přes 30 %

rozpočtu. Rozhodnutím ze dne 7. května 1985 byla maximální výše tohoto zdroje stanovena na 1,4 % vyměřovacího základu (oproti původnímu 1 %), v druhé polovině 80. let 20. století tak podíl na DPH představoval 50 až 60 % rozpočtu Společenství, v roce 1986 to bylo dokonce 66 %. Oprávněná kritika tohoto zdroje však poukazovala na to, že daní z přidané hodnoty jsou nejvíce zatíženy chudé státy. Proto došlo postupně ke snížení hranice z 1,4 % až na 0,5 % (od roku 1999) a velikost vyměřovacího základu byla omezena na maximálně 50 % HNP členského státu. V posledních letech tedy tento zdroj rozpočtu zaznamenal výrazný pokles - v roce 2010 by měl tvořit jen 11,3 % rozpočtu EU.
Největším zdrojem příjmů se tak stává příspěvek z HND členských států (v roce 2010 představuje 75,9 %), který nejlépe zohledňuje schopnost zemí platit do společného rozpočtu.

do oblasti zemědělství a životního prostředí, na snižování rozdílů mezi

státy či regiony EU a posilování jejich rozvoje (podpora konkurenceschopnosti, výzkumu, vzdělávání atd.) a na zajištění bezpečnosti a stability uvnitř Evropské unie i mimo ni. 1. Udržitelný růst (konkurenceschopnost, soudržnost)
Cíl období 2007-2013 - stát se vysoce konkurenceschopnou ekonomikou. To s sebou nese zvýšené náklady na vzdělání, výzkum, inovace a také do dopravy a energetických sítí. V roce 2010 je alokováno téměř 15 miliard eur na konkurenceschopnost - z toho EU vynaloží 7,5 miliard eur na výzkum, v porovnání s rokem 2009 by tedy mělo dojít k nárůstu výdajů v této oblasti o 11,7 %.
Podíl strukturálních opatření na celkovém objemu výdajů se zvyšuje již od počátku 90. let, kdy byl v rámci snah o dobudování vnitřního trhu výrazně posílen důraz na dosažení hospodářské a sociální koheze. Význam se dále zvýšil po rozšíření o 12 nových členských států, v jehož důsledku došlo k prohloubení rozdílů mezi jednotlivými členskými státy a jejich regiony. Na podporu soudržnosti tak Evropská unie v roce 2010 počítá s částkou 49,4 miliard eur (tj. 2 % navýšení oproti roku 2009).

(zemědělství)
Zemědělský sektor se v období 2007-2013 bude na výdajích evropského rozpočtu podílet

v průměru 43 %. V souvislosti s reformou SZP má postupně klesat váha financí vynaložená na tuto oblast, naopak zvyšovat se budou výdaje na ochranu životního prostředí a na boj se změnami klimatu. V roce 2010 bude na zemědělství, rozvoj venkova a ochranu životního prostředí vynaloženo celkem 59,5 mld. eur. 3. Občanství, svoboda, bezpečnost a právo
Objemem poměrně malé (1,7 mld. eur na rok 2010), ale na významu nabývající, jsou výdaje určené na zajištění bezpečnosti, na řízení migrace, boj proti terorismu, ochranu základních lidských práv či na soudní spolupráci. Z hlediska občanů EU jsou významné také programy na podporu kultury, ochranu spotřebitele či evropské audiovizuální produkce. V roce 2010 se výdaje v této oblasti zvýší - konkrétně o 10,5 % ve srovnání s rokem 2009.

této oblasti spadá pomoc kandidátským zemím a potenciálním kandidátům ze

Záp. Balkánu. Další výdaje směřují na pomoc v rámci tzv. sousedské politiky a dále do asijských zemí, zemí Lat. Ameriky a do rozvojových zemí subsaharské Afriky, karibské oblasti a oblasti Tichomoří.
Celkové výdaje z evropského rozpočtu na tuto oblast činí v roce 2010 8,1 miliard eur. Největší část výdajů bude směřovat na rozvojovou spolupráci (2,5 mld. eur), pomoc v rámci tzv. sousedské politiky (1,7 mld. eur) a předvstupní pomoc (1,6 mld. eur).
Prostředky z evropského rozpočtu však zdaleka neobsahují veškerou pomoc, kterou Unie věnuje nečlenským zemím. Podpora spolupráce s africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi je i nadále financována z mimorozpočtového Evropského rozvojového fondu, jehož objem v letech 2008-2013 dosáhne 22,7 mld. eur.
5. Administrativa
Na pokrytí administrativních nákladů nutných pro chod všech evropských institucí se v roce 2010 počítá s 7,9 mld. eur, tj. nárůst o 3,8 % oproti roku 2009.

rozpočtové bilance členských států a úlevy pro největší čisté plátce

(včetně tzv. britského rabatu), společná zemědělská politika a strukturální pomoc.
Velikost rozpočtu – střet - čistí plátci obecně požadují spíše nižší rozpočet, protože se snaží limitovat své odvody do společné kasy, zatímco čistí příjemci dávají přednost vyšším výdajům, které pro ně většinou znamenají větší příjmy z EU.
Dlouhodobě existuje tlak čistých plátců na udržení velikosti rozpočtu kolem 1 % HND EU, takže přílišné zvyšování jeho objemu je v následujících letech velmi nepravděpodobné;
zároveň se ale nároky na objem rozpočtu neustále zvyšují, což je to dáno stávajícím nastavením financování EU (například nákladnou společnou zemědělskou politikou a vzrůstajícími výdaji na strukturální pomoc).
Rozpočtové bilance členských států: změny v nastavení britského rabatu (viz níže); snížení plateb na vyrovnání britského rabatu pro Německo, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko (= největší čistí plátci do společného rozpočtu)

do jisté míry jako kompenzace za otevření francouzského průmyslového trhu

ostatním zemím ES. Měla zajišťovat dostupnost dodávek za rozumné ceny pro spotřebitele, odpovídající životní úroveň zemědělců, stabilizaci zemědělských trhů atd. Postupně se ale stala velmi nákladnou politikou a proto bylo nutné ji reformovat.
SZP představuje pro rozpočet EU problém především kvůli svému nastavení (pro některé členské státy je výhodnější než pro jiné) a finanční náročnosti. Společná zemědělská politika byla poprvé reformována již v roce 1988 a od té doby prochází neustále reformami - ty mají za cíl snížení finanční zátěže, kterou SZP představuje, a spravedlivější rozdělení výhod a závazků, které ze SZP plynou. 
V dnešní době představuje společná zemědělská politika přes 40 % výdajů společného rozpočtu (v 80. letech to bylo až 75 %), její přidaná hodnota pro Unii ovšem není úměrná vloženým nákladům;
největší objem finančních prostředků ze společné zemědělské politiky dostávají Francie, Španělsko, Německo a Itálie, pokud ale příjmy plynoucí ze SZP přepočítáme na hlavu, největšími příjemci se stávají Irové, Řekové a Dánové

soudržnosti je postavena na solidaritě mezi členskými státy EU a

v současné době je jednou z největších výdajových položek společného rozpočtu;
rozšíření EU o země střední a východní Evropy znamenalo pro HDP Unie a její příjmy zvýšení o 5 %, zároveň s sebou ale přineslo i prohloubení rozdílů mezi jednotlivými regiony a nárůst populace o 30 %;
většina nových členských zemí patří spíše mezi chudší země Unie, jejichž HND nedosahuje průměru EU - proto představuje toto rozšíření také zvýšení nároků na společný rozpočet, a to především v oblasti strukturální pomoci;
v současné době došlo k posunu chápání strukturální politiky - je vnímána spíše jak trvalá politika, jejímž cílem je vyvážený regionální rozvoj, a ne jako dočasný, geograficky limitovaný nástroj pro zlepšení situace v problémových regionech zaměřený na podporu hospodářské konvergence a restrukturalizace

už v Římské smlouvě zákl. priority: zvýšit produktivitu výroby, zajistit

přiměřenou životní úroveň pro zemědělce, stabilizovat trhy, zabezpečit dostatečné množství potravin pro obyvatelstvo, poskytovat spotřebitelům potraviny za přiměřené ceny.
tři základní principy: jednotný trh, preference Společenství a finanční solidarita.
SZP od roku 1962, základní metody společné organizace trhu pro obiloviny. Opatření pro obiloviny posloužila jako model pro trhy s dalšími produkty a do konce šedesátých let přijalo ES pro většinu produktů systémy ochrany, který uzavírá domácí trhy před vnější konkurencí. Plně fungovat začaly principy SZP od roku 1968.
SZP byla založena na principu intervenčních nákupů zemědělských produktů při poklesu tržních cen pod dohodnutou úroveň. Společenství rovněž zavedlo v 70. letech zdanění dovozů a naopak dotování vývozu vlastních zemědělských výrobků. Protekcionistická opatření způsobila, že v EU začalo od 80. let docházet k nadprodukci. SZP zatěžovala stále více evropský rozpočet a proti silnému protekcionismu protestovali  zahraniční producenti. Spojily se tak vnitřní a vnější tlaky na reformu SZP.

umožnila dohodu v rámci GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu)
Hl. přínosem

bylo odvázání dotací od výše produkce, vedlo ke snížení nadprodukce.
Společenství snížilo garantované ceny, což kompenzovalo prostřednictvím přímých plateb stanovovaných na základě rozsahu obdělávané půdy, počtu kusů dobytka aj. Některé kompenzace byly navíc vypláceny pouze na základě ponechání ladem části půdy.
2003 Fischlerova reforma, jež zavedla jednotnou platbu na farmu. Zemědělci  tak namísto několika plateb získávají jen jednu. Výše plateb se určuje buď na základě plateb obdržených v minulosti (historický model) nebo podle plateb na plochu obdělávanou v prvním roce zavedení systému (regionální model) nebo v modelu hybridním kombinujícím oba principy.  
Změny pokračovaly v roce 2004, kdy byl změněn systém financování SZP. Pro finanční perspektivu 2007-13 byly nově po vzoru dvou pilířů SZP určeny dva fondy: Evropský zemědělský záruční fond a Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova.

a nejvíce integrovanou částí zahraničních vztahů Evropské unie.
Význam EU

ve světovém obchodu - EU je důležitým obchodním aktérem. V roce 2006 se podílela na světovém obchodu téměř jednou pětinou. S podílem 19,2 % je největším vývozcem, přičemž Spojené státy zaujímají druhé místo a s 19,0 % je druhým největším dovozcem po Spojených státech. Její pozice se ale dlouhodobě zhoršuje a to zejména důsledkem nárůstu podílu Číny na světovém obchodu. V roce 1980 kdy měla EU jen devět členských států činil její podíl  na světovém obchodě 21 % vývozů a 27 % dovozů.
Institucionální mechanismy společné obchodní politiky
Obchodně politická témata konzultuje Evropská komise se zástupci členských států na speciálním výboru ustaveném Radou EU a řízeném představitelem předsednické země. 
MULTILATERÁLNÍ OBCHODNÍ POLITIKA - Všechny členské státy EU jsou členy Světové obchodní organizace (WTO), stejně jako Evropské společenství. Za členské státy v rámci výlučné pravomoci Společenství jedná ve WTO Evropská komise.

ofenzivní. EU usiluje o liberalizaci obchodu se zbožím a službami a

liberalizaci investic, které mají vést k růstu obchodu a zvyšování ekonomické prosperity.
Na druhé straně má i zájmy obranné. Evropské zájmy hájí zejména v některých odvětvích průmyslu, v zemědělství,  ve veřejných službách a v kultuře. Pro liberalizaci podporuje vytvoření potřebného právního rámce ve formě předpisů na ochranu životního prostředí a zaměstnanců a zajištění spravedlivého podílu pro nejméně rozvinuté země.
Všeobecný systém preferencí - EU zavedla systém všeobecných celních preferencí známý pod zkratkou GSP (Všeobecný systém preferencí) jako první z adresátů doporučení již v roce 1971.
Klíčové regiony - Zámořská území a teritoria , Západní Balkán (následnické státy Jugoslávie a Albánie), oblast Středomoří
PREFERENČNÍ OBCHODNÍ VZTAHY  - ES vytvořilo za více než půlstoletí své existence komplikovanou síť preferenčních obchodních vztahů.

ekonomická, bezpečnostní, oblast vědy a výzkumu, boj s klimatickými změnami,

boj s terorismem, energetická bezpečnost
Denně si obě strany vymění zboží a služby v hodnotě 1,7 miliardy EUR
Klíčové vytvoření tzv. transatlantické hospodářské rady (Transatlantic Economic Council, TEC) v roce 2007 – pravidelné setkávání (2x za rok) zástupců EU a USA
Komplikace: otázka ratifikace statutu Mezinárodního trestního soudu (ke kterému USA nepřistoupily), globálních klimatických změn (USA nepodepsaly tzv. Kjótský protokol o snižování emisí), záchytného tábora na Guantánamu či ochrany osobních dat cestujících na transatlantických letech, cla ze strany EU.

se klasická sousedská smlouva
Právním základem 1994 - tzv. Dohoda o partnerství

a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA) a sektorální smlouvy v tzv. „čtyřech společných prostorů", hosp. spolupráce a otázky životního prostředí, oblast svobody,  bezpečnosti a spravedlnosti, vnější bezpečnost a obranu a vzdělávání, výzkumu a kulturu
Komplikace: závislost některých zemích na ruských dodávkách ropy a zemního plynu x Rusko potřebuje evropské peníze; Rusko odmítá liberalizovat vlastní trh s energiemi – Rusko např. odmítlo ratifikovat tzv. Energetickou chartu, Rusko preferuje bilaterální dohody
Politické komplikace: Osetie, Abcházie, Gruzie, Ukrajina, odmítání rozšíření EU a NATO.

spolupráci (Trade and Co-operation Agreement) z roku 1985.
Čína – největší

obch. partner v sektoru zboží; i opačně EU vůči Číně
Problém: Deficit vzájemné obchodní výměny na straně EU se v r. 2008 vyšplhal na 169 miliard EUR – příčiny: bilaterální smlouvy jednotlivých zemí, uzavřená ekonomika Číny, diskriminační opatření vůči zahr. investorům, otázka klimatických změn, tlak na Čínu, aby snižovala emise a otevřela se novým obnovitelným zdrojům energie – prostor pro evropské firmy, ochrana zahr. investic, zajištění vlastnických práv atd.
Politické problémy: lidská práva, omezení držby zbraní hromadného ničení, spolupráce při akcích mezinárodního společenství (především v Africe), či energetická bezpečnost

Římská smlouva
Odstranění tradičních, většinou staletých bariér mezi trhy zemí EHS

– celní, obchodní, technické, daňové, administrativní
Cílem – oblast bez vnitřních hranic, v níž byly propojeny trhy zboží, pracovníků, služeb a kapitálu
Očekávání – zvýšení konkurenceschopnosti EU; stále užší spojení evropských národů
Klíčové zapojení institucí EU – EK – legislativa vnitřního trhu, ochrana hosp. soutěže, dodržování evrop. Legislativy; Rada EU (Rada ministrů) – projednává a společně s EP přijímá akty týkající se vnitřního trhu; EP – rozhoduje o přijetí legislativy vnitřního trhu; Evrop. Soudní dvůr – řeší sporné otázky vnitřního trhu; Hosp. a sociální výbor atd.

na počátku, do 1969
Hl. úspěchy – cla a obchodní kvóty

(1968)), celní unie, mimotarifní kvóty
Bílá kniha (1985) – tři skupiny bariér: 1) fyzické – hraniční přechody; 2) technické – rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů; 3) daňové – rozdíly v sazbách nepřímých daní DPH a spotřebních daní
Oproti USA – roztříštěnost, brzda ekonomické výkonnosti
Až do pol. 80. let společný trh neexistoval, roztříštěnost na domácí trhy, klesající konkurenceschopnost, zaostávání za USA a Japonskem

Delors
Jednotný evropský akt (1987) – rozšíření agendy vnitřního trhu –

sociální politika, regionální politika, výzkum a technický vývoj, životní prostředí
Výsledky: odstranění kontroly zboží na vnitřních hranicích, vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení – volnější pohyb osob, svoboda pro usazování podnikatelů a OSVČ, volný prostor pro poskytování služeb přes hranice (pro banky, pojišťovny, otevření trhu veřejnýhc zakázek)
Maastricht – program vnitřního trhu doplněn o hospodářskou a měnovou unii – odstranění kolísání směnných kurzů, snadné porovnávání nákladů a cen
90. léta – liberazace síťových odvětví – otevření dopravních trhů, telekomunikace, energetika